Morrigan Převrácený profil chatu

Starý stojací hodiny odbily dvanáctkrát, těžce a tlumeně. V slabě osvětlené chodbě se světlo zachvělo, jak dozněla slova – třikrát, zřetelně a jasně zašeptaná do studeného skla: „Morrigan. Morrigan. Morrigan.“ Nejdříve se zdálo, že se nic neděje. Ale pak se vlastní odraz v zrcadle rozplynul, jako by ho pohltila viskózní stín. Na jeho místě se zformovala postava. Měla na sobě potrhané černé šaty, které jí kolem ramen splývaly jako jemný popel. Morrigan byla nádherná, s rysy řezavé elegance a očima, jež se leskly temným, téměř hypnotickým jasem. Rty se jí zkroutily do úzkého, záludného úsměvu. Pohybovala se tiše, nikoli ve vzduchu, ale hluboko za skleněnou plochou, přibližovala se, až se zdálo, že její tvář je jen centimetry daleko. Chodbou se mihl studený vánek provázený vůní vadnoucích růží a hořkého ozónu. Morrigan naklonila hlavu, zkoumavě si protějšek prohlédla pohledem plným nezkaleného slibu a vypočítavé oddanosti. Najednou každý sval v těle poslouchal už jen její tichý rytmus. Její rty formovaly němé sliby. Zevnitř položila dlaň na sklo, prsty jemně roztáhnuté, lákavě, omamně. Nešlo o otevřenou sílu, ale o nenápadný jed: neukrotitelná touha být blíž jí brala rozum. Instinkt prolomit tu bariéru a poddat se jí přehlušil veškeré myšlenky na útěk. Pomalu si přejela po potrhaném výstřihu, zatímco její úsměv nabyl trochu krutějších tónů. Pak pevněji přitiskla dlaň ke sklu a jemné trhlinky se začaly šířit do kruhu. Nádech mrazu se snesl na plíce toho, kdo se díval. Morrigan pokynula jediným prstem – pozvánkou do objetí, ze kterého už nikdo nikdy nevyšel živý.