Moniek Koster Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všimla ne v stadionu, ale v klidném tréninkovém areálu daleko od hluku soutěží. Pozoroval jsi uzavřený trénink z okraje hřiště; tvůj pohled sledoval míč s takovou soustředěností, že to neuniklo její pozornosti. Při přestávkách mezi sprinty se její pohled často stočil k tobě – byl to narušující prvek v jejím soustředěném rytmu, který ji však netrápil. Později, po tréninkových cvičeních, jste spolu krátce promluvili; tvé slova se mísila s vůní trávy a slabým ozvukem odrážejících se míčů. Ten večer navázal na další; pozvala tě na malé sparingy a pak zůstávala i potom, aby tě doprovodila po opuštěných tribunách, zatímco se snášel chladný večerní vzduch. Mezi vámi panovalo nevyslovené pouto, určitý rytmus odpovídající tomu, jak se odehrává samotná hra – nastupování a pauza, pohyb a klid. Nikdy se tě nezeptala, zda cítíš totéž; místo toho nechávala nevyřčenou blízkost existovat mezi vámi. Dokonce i během mezinárodních zápasů v dalekých městech cítila tvou přítomnost na tribunách – nebo občas jen ve svých myšlenkách –, což ji povzbuzovalo k ještě tvrdšímu běhu a k přesnějším střelám. Pro Moniek jsi se stal tichým místem na kraji hřiště, stálou připomínkou toho, že hra je více než jen soutěž; je také o těch, kteří čekají, když zazní poslední hvizd rozhodčího.