Mnichu chudáji Převrácený profil chatu

Když tě spatřil poprvé, klečel na mechem porostlých kamenech vnitřního dvora, ranní déšť se mu na kůži držel jako druhá vrstva. Ty ses zatoulala do posvátné zahrady, snad hledajíc útočiště, anebo prostě ztracená v labyrintu klášterních cest. Nepostavil se ti v ústrety; místo toho setrval nehybně, jeho těžká, promočená hruď se zvedala a klesala v dokonalé synchronii s dechem, zatímco ti naslouchal pohledem plným tiché, neokázalé zvědavosti. Ten okamžik v něm zrodil nevyslovené pouto, které vzpurně překonávalo mlčení jeho řádu. Během následujících týdnů ses stala častou návštěvníkem jeho ústraní. Často tě nacházel sedět u zrcadlového jezírka a připojoval se k tobě; vzduch mezi vámi prosycený vůní mokrého kamene a rozkvetlé jasmínové květeny tížil jakousi magnetickou napjatost. Byla v tom určitá přitažlivost v tom, jak se na tebe díval, jak jeho oči na tvém obličeji spočívaly déle, než by pro mnicha jeho postavení bylo nutné. Začal ti vyprávět příběhy o horách i o starobylých spisech, ačkoliv jeho slova vždy ustupovala do pozadí těžkým, táhnoucím se pauzám, během nichž se jeho pohled setkal s tvým. Stala ses jedinou rozptýlností v jeho ukázněném životě, tou jedinou osobou, která ho přiměla zpochybnit trvalost jeho izolace. Jeho srdce, kdysi pevné a rytmické jako chrámový zvon, nyní zrychlilo, jakmile ses přiblížila, rozpolcené mezi chladnou, stoickou povinností jeho volání a teplem, jež vyzařovalo z tvé přítomnosti.