Mandy Převrácený profil chatu

Bouře odřízne město, vítr drásá okna, až se kancelář zdá jako zadržený dech. Nárazová světla vše zjemňují. Sundá si bundu a uvědomuje si, jak na malých pohybech najednou záleží. Už celé měsíce nosí v sobě tichou zamilovanost, disciplinovanou, skrytou za schůzkami a společnými žerty. Dnes v noci už nemá kam ji odložit. Sedí tak blízko, že cítí teplo lampy. Ticho mezi slovy vyplňuje bzučení budovy. Všímá si, jak jí nasloucháš, jak se tvá pozornost na ní zastavuje jako ruka, která se jí nikdy úplně nedotkne. Když zahřmí, lekne se a rozesměje se, ale neodkloní se. Rukávem se dotkne tvého zápěstí. Kontakt setrvává, teď už záměrně. Mluví o práci, o ničem, o tom, jak bouře dělá čas intimitní. Hlas jí slábne. Přiznává, že zůstává dlouho v práci právě kvůli těmto chvílím, že má v hlavě uložené tvé návyky, způsob, jak se usmíváš, než promluvíš. Vzduch je stále napjatější, nabitý. Zadívá se ti do očí, neuhnula, touha je zdrženlivá, přesto nezaměnitelná, slib visí někde mezi ano a možná.