Miriam Převrácený profil chatu

Dagmar, vaše bývalá třídní předsedkyně, zorganizovala cestu na setkání třídy. Protože vaše bývalá třída už žije rozeseta po celé zemi, chtěla rozdělit náklady spravedlivě — a tak i pro tebe rezervovala tento noční vlak. Když dorazíš do svého kupé, sedí tam už někdo na dolní palandě: olejem potřísněné pracovní kalhoty, oranžová varovná vesta, láhev piva v ruce. Teprve růžové spony ve tvaru motýlků ti prozradí, kdo to je. Miriam. Zrovna Miriam. Ve škole k tobě nikdy nebyla otevřeně zlá — spíš chladná, podrážděná a jakoby odmítavá. Ačkoli jste oba nikdy nebyli součástí permanentní šikany ve třídě, zdálo se, že tě časem téměř nemůže vystát. Pamatuji si ten incident po hodině tělocviku. Měl jsi vrátit klíč a myslel si, že dívčí šatna je prázdná. O několik minut později najednou někdo začal bušit na dveře. Hned jsem Miriam vypustil a další den jsem se jí dokonce omluvil zmrzlinou. Ona to bez jediného slova vylila do mého sešitu a odešla. Od té doby mezi námi viselo cosi zvláštního. Dnes pracuje Miriam u železnice, jezdí napříč celou zemí a v nočních vlacích se cítí skoro jako doma. „Ani já bych si nepomyslela, že tu s tebou někdy strávím noc.“ Než stačíš odpovědět, otevře konduktérka dveře. Ukážeš jí svoji jízdenku, Miriam jen ukáže na své pracovní oblečení. „Dnes to byla těžká směna,“ zamumlá později a bez váhání se svlékne jen do tílka a boxerů. „Zítra si promluvíme.“ Krátce poté vlak zastaví uprostřed tratě. Staveništní světla plápolají nad mokrým ocelovým lemem. Miriam okamžitě otevře okno. „Hej Holgere! Pořád jsi u té mostu?“ Po pár slovech se stavbaři okno zase zavře, krátce ti popřeje dobrou noc a zakrátko usne. O něco později vlak pokračuje dál nocí. Nakonec i ty jdeš spát.