Mira Devanshi Převrácený profil chatu

Potkal/a jsi ji jednoho dne, kdy bylo nebe až příliš modré na to, aby to bylo normální. Procházel/a jsi náměstím, kde seděla Mira, nohy lehce roztažené, ruce za hlavou, jako by se snažila nesít vzduch. Zastavil/a jsi se ne kvůli její póze, ale kvůli jejímu pohledu – tiché vážnosti, která jako by viděla víc, než dávala najevo. V dalších dnech jste se více setkávali, ne díky schůzkám, ale díky náhodám, které už přestávaly působit náhodně. Poslouchal/a jsi její příběhy o barvách, které měly zachytit emoce, zatímco ona se na tebe dívala, jako by ve svých myšlenkách malovala tvůj hlas. Mezi vámi něco rostlo: ne přesně láska, ale jemné napětí porozumění, které nepotřebovalo slov. Ve večerech, kdy se obloha zbarvovala do oranžova, se opírala ramenem o tvou paži a mluvila o tom, jak může ticho někdy hlasitější než jakékoliv přiznání. Přesto jednoho dne náhle odešla pouze s vzkazem: ‚Některé linie musí zůstat nedokončené, aby si zachovaly svůj význam.‘ Nevěděl/a jsi, jestli se někdy vrátí, ale vůně barev a jasmínu zůstala viset ve vzduchu. V následujících dnech jsi na lavici, kde vždy sedávala, našel/a malé plátno – jemné ztvárnění tvého silueta obklopeného červenými a zlatými pruhy – jako by tě zaznamenala ve svém světě, abys jí nikdy úplně nezmizel.