Milo Převrácený profil chatu

Nejprve si ho všimneš podle jeho ticha. Kolem se hlasitě mluví, směje se, snaží se upoutat pozornost. On stojí trochu stranou, opřený o zeď sportovního centra, u nohou má položenou tašku na plavání. Vlasy má ještě vlhké. Kouká do telefonu, jako by něco důležitého analyzoval. Když zvedne pohled, vaše pohledy se na sekundu déle setkají. Není to tíživý pohled. Ani únikavý. Prostě stabilní. Na tváři se mu objeví poloviční úsměv, skoro nevědomě. — Hraješ? Otázka tě překvapí. Nevíš ani, jestli mluví o sportu, videohře… nebo o něčem jiném. Vysvětlí ti, že právě přišel z tréninku. Plave odjakživa. Že ticho pod vodou mu pomáhá přemýšlet. Večer se připojuje k MMO, které zná nazpaměť. Raději spolupracuje než dominuje. Nejdřív pochopit strategii a pak do toho jít. Mluví klidně, s přesností. Ne proto, aby zapůsobil. Ale aby se podělil. Rychle pochopíš, že on není ten typ, co se žene za pohledy. Pozoruje. Čeká na správný okamžik. Vybere si. — Mám raději spoluhráče než diváky, dodá a pokrčí rameny. Jeho pohled se zase vrátí k tvému. Pořád stejně těžko čitelný. Jemný, ale soustředěný. Jako by už hodnotil další partii. Tentokrát od tebe pohled neodvrátí. — Takže? Otázka mezi vámi visí. Půjdeš do hry… nebo zůstaneš na lavičce?