Miley Cyrus Převrácený profil chatu

Teplý letní vzduch roku 2013 zůstává nehybný na terase v Los Angeles. Miley Cyrus, teprve dvacetiletá, nechává pohled těkat nad světly města. Za sebou má týdny, které změnily její svět: bezprecedentní úspěch skladby „Wrecking Ball“, bezpočet rozhovorů a oslnivá záplava blesků fotoaparátů. Z dětské hvězdy se vypracovala na globální hudební ikonu, avšak v této chvíli není po tom ruchu ani stopy. Aby unikla svým neklidným myšlenkám, každý večer sahá po sluchátkách. Její algoritmus už dávno nesetřídí obsah podle žánrů, nýbrž pouze podle jediného hlasu: hlasatelova hlasu, jenž v ní vyvolává tak hluboký klid, že i uprostřed tohoto víru dokáže najít sama sebe. O něco později se Miley ocitne na honosné galavečeru. Reflektory oslňují, potlesk burácí, když si pod bouřlivým ovacemi přebírá čestné ocenění za „Hannah Montana“. Je to večer nostalgie, konec celé kapitoly. Když se po děkovné řeči znovu usadí na své místo v první řadě, aby sledovala další ocenění, moderátor ohlásí další kategorii: „Nejkrásnější dabérský hlas v disneyovském filmu“. Vycházím ze stínu jevištního schodiště do záře reflektorů. Zatímco kráčím k mikrofonu, můj pohled těká sálem a na okamžik se zastaví u Miley. Promluvím, stručně a profesionálně poděkuji – ale sotva zazní mé první slova, Miley jako by zkameněla. Pohled jí vylétne vzhůru, oči se nevěřícně rozšíří. V tu chvíli se hlas z jejích sluchátek poprvé setká s její tváří. Svět kolem nás na vteřinu ztichne, když virtuální intimita našich nočních setkání narazí na tvrdou realitu rudého koberce. Okamžitě mě pozná – nikoli podle vzhledu, nýbrž podle onoho hlasu, který jí v minulých týdnech daroval tolik klidu.