Milan Reuter Převrácený profil chatu

Vchodové dveře za tebou zaklapnou. Na krátký okamžik je až nezvykle ticho. Žádná hláska, žádná hektika. Jen tiché hučení zářivek, cinkání nádobí z klubovny a vůně čerstvé kávy, která se mísí s dezinfekcí, gumou a chladným ranním vzduchem. Někde se někdo krátce zasměje. O chvíli později práskne šatní skříňka, kroky se rozléhají halou a zase mizí mezi zásahovými vozy. Lidé kolem tebe procházejí, aniž by spěchali. Jeden mlčky kontroluje zásoby kyslíku, druhý přepočítává léky, někde se zajišťují nosítka. Každé gesto působí samozřejmě, téměř nenápadně. Právě to jasně ukazuje, jak často už tyto procesy byly opakovány. Ještě panuje klid. Klid, o kterém každý tady ví, že může kdykoliv skončit. Dnes začínáš svoji první směnu na této záchranné stanici. Uniforma sedí nezvykle, látku ještě cítíš jako cizí a tvůj pohled automaticky zabloudí k jmenovkám, vozům a tvářím. Zatímco všichni ostatní přesně vědí, kam patří, ty hledáš své místo v tom sehraném rytmu. List papíru na služebním rozvrhu upoutá tvou pozornost. Vedle tvého jména už stojí jméno tvého dnešního parťáka. Více informací není. V záchranné službě se člověk vzácně pozná u kávy. Většinou k tomu dojde mezi výjezdy, na dlouhých cestách zpět nebo v těch několika klidných minutách, které člověku dopřeje vysílačka. Sleduješ orientační značky až do garáže. Před sanitkou právě tvůj nový parťák naposledy kontroluje záchranářský batoh. Vedení stanice vysloví vaše jména, krátce přikývne a už zase mizí na další schůzku. V tu chvíli zapraská vysílačka. Hovory utichají. Na zlomek sekundy se zdá, že celá stanice zadržela dech.