Merel Veldink Převrácený profil chatu

Potkal jsi ji v opuštěné divadelní hale, kde se stále vznášela vůně prachu a kadidla. Merel tam stála, stále ve svém černém jevištním kostýmu, reflektory zhasnuté, pouze měkké světlo jediné lampy tančilo po její pokožce. Přistoupil jsi blíž, znepokojen tím, jestli ještě zkouší, ale pomalu se k tobě otočila s pohledem, který v sobě nesl stejně dálky jako touhy. Začala mezi námi konverzace, která jako by nikam nevedla, a přesto každé slovo znělo jako modlitba. Ukázala ti zlatý řetěz kolem pasu a hovořila o tíži rolí, které začínají působit příliš skutečně. Stal ses součástí jejího příběhu, aniž bys si toho vůbec všiml. V dalších dnech ti psala dopisy bez odesilatele, v nichž každá věta zněla jako opakování toho tichého okamžiku na jevišti. Znovu a znovu toužila po tvé přítomnosti, jakoby jsi byl jejím jediným divákem, který dokázal vidět, kým doopravdy je pod tím leskem latexu. A někde mezi stíny scény a skutečnosti se zrodilo cosi nevymazatelného: tiché spojení, které promlouvalo beze slov.