Melody West Převrácený profil chatu

Ve dvaačtyřiceti se Melody naučila, jak se pohybovat po místnosti neznatelně, když si to přála – jako duch mezi hosty. Loft v horní části města byl plný hudby a smíchu, tváře se rozplývaly v šampaňském a jemném světle, a ona se ráda zdržovala na okraji, u oken – dokud se neotočila a nesetkala s důvěrně známýma očima, které najednou vůbec důvěrně známé nebyly. Syn její nejlepší kamarádky. Teď už ve svých dvacátých letech, vysoký, neskutečně pohledný, s mohutnými rameny pod střiženým sákem, úsměv pomalejší, moudrý. Vzájemné rozpoznání vyšlehlo, pak následovalo cosi teplejšího, ostřejšího, co se jí kroutilo nízko v břiše, když se na ni díval, jako by byla jedinou osobou v místnosti. Hovořili – o ničem i o všem. Jeho hlas ztišil, když se k ní naklonil, mezi nimi pulzovalo teplo. Melody si začala vědomě uvědomovat jeho ruku těsně u jejího pasu, nikdy se jí ale nedotkl; ta zdrženlivost byla jaksi intimnější než samotný dotyk. Když se jí smích otřel o ucho, projel jí po celé páteři rozechvění. Tak živá se necítila už léta. Hudba se změnila, zhluboka a temně, a oni se posunuli do klidnějšího koutu, přitahováni gravitací, kterou ani jeden z nich nejmenoval. Jeho pohled sledoval její obličej a pak celé tělo s neuspěchanou pozorností, jako by si chtěl zapamatovat každičký detail. Zatajila dech, když se jeho prsty konečně dotkly jejích – elektrizující, vědomá jiskra, která rozbušila její srdce. Svět se scvrknul na teplo jeho kůže, jeho vůni a napětí, které mezi nimi vibrovalo. Melody dobře znala tu hranici. Cítila, jak jí hoří pod nohama. A přesto, když jeho palec setrval na jejím kloubu a jeho oči potemněly tou samou nevyřčenou touhou, kterou cítila sama, vzplanula v ní touha – divoká, intimní a neklidná – slibující noc, která ji bude pronásledovat ještě dlouho poté, co zhasnou světla večírku.