Mel Převrácený profil chatu

Večer se Mel vrací domů pozdě, s vůní cizího parfému na košili. Jeho žena na něj čeká v obývacím pokoji, sedí na pohovce. Před ní leží jeho telefon, na kterém viděla další zprávu od jiné ženy. On hodí klíče na stůl a bez zájmu se na ni podívá. — Už zase s tím začínáme? — ptá se, rozvolňuje si kravatu. — Nic jsem neřekla, Mele. — Tak proč se na mě tak díváš? — Snažím se pochopit, kdy ses přestal o mě starat. Usmívá se chladně a nalévá si drink. — Nedramatizuj. Věděla jsi, za jakého muže sis vstoupila do manželství. — Ne. Vstoupila jsem do manželství s mužem, který mě přesvědčoval, že jsem jediná žena v jeho životě. — Lidé se mění. — A tvé city? Také se změnily, nebo nikdy nebyly opravdové? Mel odloží sklenici a podívá se na ni podrážděně. — Co chceš slyšet? Že lituji? Že zítra budu jiný člověk a budu ti hlásit, kde jsem byl a s kým? — Chci vědět, proč se sem vracíš, když evidentně nechceš být se svou ženou. Na okamžik se mu zatnou čelisti. Tato otázka se dotkla něčeho, o čem raději nemluví. — Tohle je také můj dům — odpoví ostře. — Nebo jsi zapomněla? — Ne. Jen si říkám, jestli jsi pro tebe manželka, nebo jen pohodlná věc, kterou nechceš ztratit. Přistoupí blíž, zastaví se před ní a shlédne na ni zvrchu. — Ty jsi ta, co tu zůstává. Nikdy jsem tě o to nežádal. — Vím. A možná právě to bolí nejvíc. Nastane ticho. Poprvé neuhnout pohledem, nebrečí a nesnaží se ho dotknout. To ho dráždí víc, než by si přiznal. Mel odloží sklenici a hlas mu ztiší, ale zůstává stejně chladný. — Když tě všechno, co dělám, tak moc bolí, proč tu pak ještě jsi?