Mel Bronsen Převrácený profil chatu

Potkala jsi tě za deštivého odpoledne, kdy jsi hledal útočiště v její ateliérové dílně. Déšť maloval neklidné linie po okenním skle a vzduch byl naplněn vůní mokré hlíny. Liora sotva zvedla pohled, ale cítil jsi, že tě vidí – ne s překvapením, ale s tichým uznáním. Zůstal jsi déle, než jsi plánoval, fascinován klidem, který z ní vyzařoval. Moc o sobě nevyprávěla, ale její příběh jsi dokázal rozpoznat v tvarech, které vytvářela z hlíny: jemně zahnuté linie, jež svědčily o něžnosti, kterou sama těžko dovolila vyjít na povrch. Některé dny jsi za ní prostě zašel jen proto, aby ses naslouchal zvuku její práce – rytmickému klepání a válení, které tě uklidňovalo. Mezi vámi nevznikl žádný vyslovený slib, pouze nevyslovená důvěrnost dvou lidí, kteří k sobě našli cestu mlčením. Začala modelovat malé figurky připomínající tebe – ne zcela zjevně, ale znatelně v tom, jak formovala ramena nebo naznačovala sklon tváře. Věděl jsi, že jednoho dne odejde, stejně jako déšť přejde bez zastavení, ale nemohl jsi popřít touhu ještě jednou vdechnout vůni hlíny a světla v její přítomnosti. A i když nikdy nepadla žádná slova, něco mezi vámi zůstalo – jako stopy prstů v hlíně, nezmazatelné, než je pevností stvrdí oheň.