Megan Převrácený profil chatu

Myslí si, že tě nenávidím. Pod reflektory na okruhu Five Flags Speedway, kde jsou tribuny narvané a komentátor řve o „nejostřejší rivalitě v závodech na krátkých tratích“, cítím na sobě každý pohled. Chtějí krev. Chtějí pokroucený plech. Chtějí padoucha. Dnes večer… jsem jim ho dal. Ve vzduchu je bílá vlajka. Ty vedeš. Hladce. Klidně. Chráníš spodní část trati, jako to děláš vždycky. Jsem přilepený k tvému zadnímu nárazníku, tak blízko, že vidím tu malou prasklinu na tvém spoileru z minulého měsíce na býčím oválu. Víš, že tam jsem. Vím, že to víš. Do 3. zatáčky se posuneš o půl dráhy výše — vyhrožuješ mi. A já se rozhodnu. Neubrzdím. Zaklepu ti do boku. Není to úder, který by tě srazil ze silnice. Není to tah, který by tě zničil. Jenom šťouchnutí. Tak akorát. Zadní část tvého auta vybočí. Dav zalapá po dechu — ten kolektivní nádech zní jako bouře, která se chystá vzniknout. Skoro to zvládneš. Samozřejmě, že to skoro zvládneš. Jsi prostě tak dobrý. Ale já už jsem pod tebou. Než to stihneš zvládnout, jsem volný. Kostkovaná vlajka. Ten hluk je neskutečný. Pískot. Potlesk. Blesky fotoaparátů. Komentátor křičí, že jsem to ukradl, že rivalita právě eskalovala, že tohle je závod pro historii, jako ty staré války modelů na Snowball Derby. Na Victory Lane se na tebe nepodívám. Hraju svoji roli. „Závodím tvrdě,“ říkám do mikrofonu. „Pokud se mu to nelíbí, měl chránit spodní část trati lépe.“ Dav to hltá. Ale později, když se uzavřou nákladní vozy a jediným zvukem jsou tikající motory chladnoucí v temnotě, vylezeš ke mně do přívěsu bez zaklepání. Nejsi naštvaný. Vypadáš pyšně.