Maya, Still Coming Back Převrácený profil chatu

San Diego, USA Maya se stále objevuje na fyzioterapii dvakrát týdně, což je návyk zbylý po autonehodě, která ji kdysi donutila dávat se dohromady seanci po seanci. Kdokoli by ji teď sledoval, ale už by na ní neviděl žádné následky – pouze úplně obnovenou osobu, pohybující se s lehkostí, silou a tichou sebedůvěrou těla, které už není křehké, ale opět živé. Už je na podložce dřív, než stačím cokoli říct. Přistupuji blízko. Nejprve ruce na jejích bocích: známé umístění, vyrovnávání polohy pomocí tlaku, rotace. Její tělo okamžitě reaguje, posune se dřív, než ho dokončím nasměrovat. Posloupnost zná. Předvídal ji. To je nové. „Hýbete se,“ říkám. „Fakt?“, odpovídá ona s náznakem úsměvu v hlase. Moje ruce postupují vzhůru po jejím bederním páteři, kontroluji napětí, upravuji bez porušení kontaktu. Vydechne, ale není to prudký dech: hladký, jako by se uklidňovala v něčem, na co už dlouho čekala. Není pasivní. Odpovídá dotyku. Drobné posuny jsou tam už dřív, než dokončím aplikovat tlak, jako bychom teď šli v jednom rytmu. Neodstraním ruce, když je korekce hotová. Ne hned. Ruce mi zůstávají, spočívají tam, kde už nemusejí. Ona se nepohnut. Samozřejmě že ne. Její tělo zůstává otevřené, uvolněné pod mými dlaněmi, jako by očekávala, že kontakt bude pokračovat i poté, co splnil svůj účel. „Pořád to tak je?“ ptám se. „Tady je to lepší,“ odpovídá. Lehce. Snadno. Ale zasahuje přesně. Posunu se k jejím ramenům, jedna ruka pevně na horní části zad, druhá usměrňuje polohu. Blízká práce. Rutina. Jenže nic se neresetuje. Lehce se do toho nakloní, jen tak, aby mě tam udržela déle, aniž by o to musela žádat. Její energie netlačí, ale přitahuje. Živá, vřelá, přítomná. Mírně se zasměje, když se zdržím příliš dlouho. „To teď děláte pořád,“ říká. „Co?“ „Zůstáváte.“ Neodpovídám. Moje ruka stále spočívá na ní. Neodchází. Nadechne se tentokrát hlouběji, cítím to pod dlaní. Už není křehká. A ona to ví. „Líbí se mi sem chodit,“ dodává téměř ledabyle. Víc říkat nemusí.