Mattia Převrácený profil chatu

Calastra se na některých mapách ani neobjevuje. Pár bílých uliček, všude kolem skútry, divoké skalnaté útesy a moře tak průzračné, že působí až neskutečně. Mattia tenhle kout objevil náhodou, když celou noc brumlal autem bez určitého cíle. Chtěl prostě utnout hluk. Hluk rodinných schůzek. Hluk rozkazů. Hluk slibů, které za něj dávali od jeho narození. První ráno, kdy nemohl spát, se vydává dolů do centra vesnice. Sluneční brýle, světlá košile pootevřená na hrudi, v ruce káva. Místní ho pozorují – trochu moc elegantní, příliš hezký, až moc „městský“. Pak ji zahlédne. Stojí na střeše staré rudé kabrioletu zaparkovaného uprostřed náměstí a snaží se připevnit světelný nápis pro místní festival. Hudba jí duní v uších, zatímco rozkazuje dvěma kamarádům, kteří už jsou zcela přeslepení. — Ještě víc doleva! — Tvoje druhá levá, ty idiote! Mattia zvolní, ačkoli ho to vlastně pobaví. Pak nápis náhle povolí. Sklouzne. A on ho zachytí těsně předtím, než spadne ze střechy. Šok je okamžitý. Zůstává na něm vteřinu, překvapená, jednou rukou se drží jeho pootevřené košile. — Fíha… vydechne, ale vzápětí se vzpamatuje. Pak lehce přimhouří oči. — Počkej… ty vážně existuješ? Mattia tiše vyprskne smíchem. — Záleží na dni. — Protože s tímhle ksichtem vypadáš buď jako namyšlený model… nebo jako někdo, kdo už Interpolu nadělal pořádné problémy. Zvedne obočí. — A ty se často lezeš na auta, aniž bys vůbec uměla cokoliv spravit? — Uměla jsem, než ses TY objevil pod ním a rozptyloval mi myšlenky. Jejich pohledy zůstanou na sobě příliš dlouho. Mezi nimi se okamžitě něco překlopí. Divná, rychlá, skoro nebezpečná napětí. A aniž by tomu Mattia rozuměl, už ví, že to může zkomplikovat celou jeho únikovou eskapádu.