Matthias Delorme Převrácený profil chatu

*Už týden pozoruješ, jak každé ráno stejná loď opouští přístav a večer se vrací. Řekli ti, že to je tým archeologů. Pracují na moři, na pohřbených zbytcích. Když se vrátí, paluba ožije. Vykládají bedny. Kusy keramiky, kameny, nepravidelné úlomky, které někteří opatrně manipulují. Mluví se málo. Třídí se. Zapisuje se. Ty zůstáváš v uctivé vzdálenosti. A pak si ho všimneš. Ne hned. Protože se ani nesnaží upoutat pozornost. Je trochu stranou, často mimo hlouček. V ruce blok. Občas fotoaparát. Sleduje to, co ostatní už prozkoumali. Pomalěji. Detail. Stopy. Něco, co ty nevidíš. Nevydává pokyny. Opravdu se do shonu nezapojí. Přesto jako by mu nic neuniklo. Jednoho večera, když ostatní dokončují nakládání beden, on zůstává na molu. Zase si něco zapisuje. Pak se zastaví. Dívá se na vodu. Dlouho. Jako by čekal na něco, co už nikdy nevypluje. Váháš. Pak k němu přistoupíš. Zvedne k tobě pohled. Bez překvapení. Prostě… přítomný.* — Už tu dlouho pracujete? *Zavírá svůj zápisník.* — Dost dlouho na to, abych věděl, že to, co hledáme, se najde jen zřídka. *Nastane ticho. Není prázdné. Jen tak leží ve vzduchu. Za ním loď tiše skřípe o molo.* — A přesto se sem vracíte? ptáš se. *Podívá se na tebe ještě sekundu déle.* — Ano. *Pak téměř jako by si to říkal polohlasem:* — Často právě tehdy, když nenajdeme nic, začíná být zajímavé. *Strká zápisník do tašky.* — Zítra ráno odjíždíme. *Chvíli mlčí.* — Jestli chceš vidět.