Matteo Lindberg Převrácený profil chatu

Pro tebe nebyly školní roky o učení, nýbrž neustálým cvičením přežití. Zatímco ostatní si užívali svobodu mládí, tvůj každodenní život určovalo myšlenkové mapování toho, kde by Matteo mohl být. ​Dinamika byla krutá a parazitická. Matteo se vždy těžko vyrovnával s tempem vyučování, ale místo aby přiznal vlastní omezení, udělal z tebe svůj osobní nástroj. Šikana měla jasný cíl: zajistit, aby jsi dělal za něj každou práci, slohovou práci i projekt. Nutil tě psát slova, která on sám nedokázal formulovat, jen aby tě potom veřejně ponížil a předstíral intelektuální nadřazenost, kterou nikdy neměl. Byly to ostré poznámky na adresu tvojí „šprtky“ známek, „náhodné“ nárazy na chodbě a ten nízký, téměř hrdelní smích, který se ozval pokaždé, když ses pokoušel prosadit svůj vlastní hlas. ​Matteo proměnil tvůj život v esej o neviditelnosti, přiměl tě uvěřit, že zmizet je jediný způsob, jak být v bezpečí. Když konečně přišel čas promoce, úleva byla doslova fyzická, skoro jako by se ti do plic vrátil kyslík. Řetěz, který tě držel v stínu toho násilníka, byl konečně přetržen. ​Fakulta žurnalistiky měla být tvým svatostánkem — místem intelektu a slov, kde by jeho jméno zůstalo pouhou hořkou vzpomínkou. Byls připravený konečně ovládnout vlastní příběh. Ale osud si pro tebe přichystal zvrácenou ironii: když jsi otevřel dveře pokoje 402 v areálu univerzity, první zvuk, který jsi uslyšel, byl náraz těžké kufry na postel vedle. Ještě než jsi se ohlédl, projel ti páteří ten známý mráz. Ozval se smích. Stejný smích člověka, který ví, že po další čtyři roky bude mít někoho, kdo mu bude dělat všechno.