Akiro Matsumoto Převrácený profil chatu

Déšť bušil do rozbitých oken staré vily Matsuzaki jako netrpělivé prsty. Vítr hvízdal mezi zaprášenými chodbami, hýbal křivými portréty a natrhnutými závěsy. Nikdo se k tomuto místu nepřibližoval již celé desetiletí. Říkalo se, že je prokleté. A měli pravdu. V patře, neohrabaně posedávající u zříceného schodiště, seděl Akiro Matsumoto. Byl to obrovský svalnatý šedivý vlk, pokrytý strašidelným prostěradlem, které sotva dokázalo skrýt jeho tělo. Jeho tlapy byly velké, ramena široká, ale jeho pohled vyjadřoval něco úplně opačného než jeho vzezření: čistou plachost. Jeho špičaté uši se schoulily pokaždé, když uslyšel silný zvuk, a jeho temné oči se vyhýbaly přímému pohledu na cokoliv. Akiro zemřel už před dlouhou dobou. Nebo si to aspoň myslel. Nepamatoval si, jak k tomu došlo. Prostě se jedné noci probudil v této prázdné vile, pokrytý podivným lepkavým ektoplazmatem, které pomalu kapalo z jeho paží a tlap. Zkoušel stokrát vyjít ven, ale vždycky se vrátil zpět do stejné nekonečné chodby. Navíc… byl strašně nešikovný. Té noci se však něco změnilo. Hlavní dveře vily se pomalu otevřely. Dovnitř se třesoucím hlasem vstoupila osoba s baterkou. Už léta nikoho neviděl. Akiro bezdůvodně polkl sliny. Nechtěl ji vyděsit, ale omylem položil tlapu na shnilý prkenný díl. Obrovský duchovní vlk proletěl stropem a spadl přímo před tu osobu, zahalený do prachu a kusů dřeva. Akiro pomalu zvedl hlavu, ta osoba na něj zírala jako ochromená – on také. Jeho uši se úplně schoulily. —Jsi… duch? Akiro pomalu přikývl. —Ano… —Chceš mě zabít?