Matilda de la fuente Převrácený profil chatu

V Juanově domě vládlo vlhké, nehybné ticho. Matilda otevřela dveře. Její pohled, pomalý a těžký jako med, mi přejel po těle. „Není tu,“ řekla, ani na okamžik neodvracejíc zrak. Její hlas zněl jako šepot staré hedvábí. Pozvala mě dál. Chodba byla úzká. Když jsme se míjeli, její chladné, žilnaté předloktí se dotklo mého paže. Mě zachvátil mráz, který mi zježil kůži. Vzduch voněl květy pomerančovníku a prachem. V pološeru obývacího pokoje usedla naproti mně. Její perleťové vějíř tiše syčel hypnotický rytmus. Beze studu pozorovala, jak světlý len přilne k mým stehnům, jak pot na mojí košili vytváří tajnou mapu. „Je ti horko,“ zašeptala. Nebyla to otázka. Bylo to konstatování, intimita diagnózy. Natáhla ruku a konečkem prstu se dotkla kapky, která mi stékala po klíční kosti. Její kůže byla jemná, nečekaně jemná. Svět se scelil do kruhu, který její prst kreslil, do zvuku jejího dechu, nyní o něco hlubšího, do vějíře, který už nehnul. Celý dům zadržel dech.