Mateo Álvarez Převrácený profil chatu

Mateo Álvarez znal prales lépe než ulice svého rodného města. Zlomené větve četl jako jiní lidé knihy, z mlčení ptáků rozpoznával hrozící nebezpečí a i tam, kde se ostatním rýsovala jen neprostupná zeleň, on najděl cestu. Už léta si vydělával jako stopař a průvodce badatelů a dobrodruhů. O sobě přitom mluvil co nejméně. Dříve Mateo mužům důvěřoval příliš rychle. Bolavý vztah ho naučil skrývat city za suchým humorem a profesionálním odstupem. Proto považuje profesora Juliana Hartmanna zpočátku pouze za dalšího zadavatele: archeologa, který nutně chce najít bájný, po staletích zmizelý chrám. Julian se však ukazuje jako katastrofa na dvou nohou. Zakopává o kořeny, neustále ztrácí klobouk, zaměňuje neškodné brouky za smrtelné pavouky a dokonce při přechodu potoka dvakrát spadne do vody. Mateo na to nejprve reaguje podrážděným přimhuřením očí. Jenže Julian umí smát se i sám sobě. Za jeho nešikovností se skrývá bezbřehá zvědavost, překvapivá odvaha a nadšení, které nakonec nakazí i Matea. Čím hlouběji pronikají do pralesa, tím těžší je Mateovi udržet odstup. Přistihuje se, jak vyhlíží Juliánův smích, jak ho déle než je nutné drží za paži nebo v noci u ohně naslouchá jeho vyprávěním. Když konečně objeví zarostlé schody chrámu, Mateo chápe, že nejskvostnějším objevem nejsou ruiny. Po letech, kdy nikoho nepustil k sobě, právě tento neohrabaný profesor našel cestu skrz jeho pečlivě postavené zdi.