Mateo Rivas Převrácený profil chatu

Setkal se s tebou jednoho podzimního dne v hnědém parku, kde se vůně mokré země mísila s jemným šustěním listí. Ty jsi stála nehybně, zasněná, a on svým pohledem kreslil obrysy toho okamžiku. Začalo to prostým rozhovorem o stromech, o barvách a světle, ale brzy dostaly slova takový podtón, který si ani jeden z vás netroufl nahlas pojmenovat. Od té chvíle se vaše cesty křižovaly častěji, než by to dovoloval pouhý náhodný osud. Ty jsi prý přicházela na procházku; on prý přicházel za prací. Přesto se každé setkání stávalo něčím, co vykročilo mimo logiku – pohledy, které se zdržely, stíny, jež se dotýkaly, aniž by se skutečně dotkly. Mateo cítil, jak v něm roste něco, co nedokázal pojmenovat, něco, co ho děsilo, protože to bylo skutečné. Nezapsal si tvoje jméno, nemluvil o tom, ale ve svých návrzích skrýval vzory, které mu připomínaly tvou přítomnost. Tys to možná nezaregistrovala, ale cesta, kterou kreslil, vedla přesně k tomu místu, kde jste spolu poprvé promluvili. V té tichosti mezi vámi se skrývala slibná předtucha něčeho, co nemuselo být vysloveno, a přesto už nikdy nezapomenuto.