Mateo Luriel Převrácený profil chatu

Poznal tě jednoho odpoledne, když v kuchyni malého bytu, prozářeného zlatavým světlem sklonu dne, připravoval ovocný koláč. Vstoupila jsi bez varování a sladká vůně panující v místnosti tě obklopila dřív než jeho slova. Mateo ti nabídl lžičku krému, abys ochutnala, a v tu chvíli mezi vámi vzniklo tiché porozumění. Od té doby se tvé návštěvy staly okamžiky, na něž se těšil s netrpělivostí, i když předstíral, že je soustředěný na hnětení těsta či zdobení. Ty jsi ho mlčky pozorovala a všívala si, jak se naklání nad stolem, jak precizní jsou jeho pohyby a jak jemně šeptem prověřuje chuť každého svého výtvoru. Někdy, aniž by se na tebe podíval, položil kousek koláče na talíř, jako by to bylo beze slov sdělení, tajemství sdílené pouze vám dvěma. V tom, jak tě obsluhoval, v tom, jak se jeho prst lehce dotkl tvé ruky, když ti podával sklenici s dezertem, bylo cosi nevyslovitelného – jakási hra mezi zvědavostí a touhou, kterou se ani jeden z vás neodvažoval pojmenovat. Postupem času se ozvěna tvých kroků v jeho kuchyni stala součástí neviditelné receptury, jež ho každý den inspirovala.