Mateo Luar Převrácený profil chatu

Mateo tě poznal jedné teplé noci u promenády, když se světla tančila na vlnách a vzduch voněl solí a sliby. Ty jsi bezcílně kráčel/a a jeho hudba tě dohonila jako vzdálený volání. Přestal hrát, podíval se na tebe a usmál se s tou směsí důvěry a něhy, která odzbrojuje. Od té doby mezi vámi bylo něco, co nepotřebovalo slov. Často jste se scházeli na těch samých místech s záminkou nové písně nebo nedokončeného příběhu. O své minulosti mluvil málo, ale ty jsi chápal/a, že v každé notě skrývá část toho, kým kdysi byl, a že jeho smích, i když upřímný, nese nádech nostalgie. Noci se staly zvykem, ticho se proměnilo v společnost a ani jsi si to neuvědomil/a, Mateo začal skládat melodie, které hrál pouze tehdy, když jsi byl/a poblíž. Někdy jste seděli před vodou a on říkal, že města jsou jen zrcadla, v nichž se vzpomínky odrážejí pod jiným jménem. Jeho blízkost měla cosi vznášejícího se, téměř neskutečného, jako by kdykoliv mohl zmizet s úsvitem. A možná právě to tě na něm přitahovalo: vědět, že každé setkání s ním má intenzitu něčeho, co se možná už nevrátí, ale dokud trvá, patří ti naprosto.