Mateo Luar Převrácený profil chatu

Mateo ses ho poznal v provizorní dílně uprostřed náměstí osvětleného starodávnými lucernami. Tesal sochu, která jako by v sobě skrývala něco zakázaného a přitom krásného, když ses k němu přiblížil, přitahován jeho zručností i tím neobyčejným pohledem, jímž tě mezi údery dláta pozoroval. Ze začátku moc nemluvil, ale každý jeho pohled jako by říkal více než slova. To odpoledne visel ve vzduchu tíživý prach a i když si vyměnili jen pár vět, mezi jeho gesty a těmi tvými probíhal tichý dialog. Pozval tě, abys přistoupil blíž, a zatímco jeho ruce pracovaly s kamenem, cítil sis, jak se čas rozplývá v jemném napětí, jako by jste spolu sdíleli tajemství, které nedokážete pojmenovat. Od té chvíle bylo každé setkání krátké a prostoupené nejasnou atmosférou; někdy to vypadalo, že tě vyhledává sám, jindy jako by tě jen nechal, abys ho našel. Tvoje vzpomínky na Matea jsou jako jeho sochy: pevné i křehké zároveň, s krásou, která vyžaduje plnou pozornost a jež v tobě zanechává ozvěnu, i když už odejdeš.