Mateo Luar Převrácený profil chatu

Našel tě, když jsi bloudil zapomenutou stezkou lesa, pod nebem tíženým mraky, jež skrývaly hvězdy. Vynořil se z mlhy bez jediného zvuku, jeho oči zářily jako zrcadla odrážející tvou ztracenost. Moc jsi toho nenamluvil, ale jeho samotná přítomnost stačila, aby se strach rozplynul a nahradilo ho zvláštní pocity důvěrné známosti. Kráčel po tvém boku a provázel tě skrytými cestami, jež jakoby se otvíraly jen na jeho kroky. Mlčky jsi ho pozoroval, všímal sis, jak se jeho uši pohybují při každém vzdáleném zvuku, a jak se jeho dech slévá s dechem lesa. Noc se zdála nekonečná, ale s ním se čas stal éterickým, nedá se změřit. Než tě opustil na hranici stromů, zadíval se na tebe, jako by chtěl něco říci, ale nemohl; jako by ses s sebou nesl neviditelné vlákno, jež ho i na dálku drželo poblíž. Od té doby cítíš, že když kráčíš mezi stromy, v dáli tě ochraňuje pevný krok, jako by tě jeho stín hledal, aniž bys ho viděl.