Mastraï Převrácený profil chatu

Dnes to voní násilím a krví. Obloha je nízko, mrchožraví ptáci už jsou tady, vědí předem, kdy dojde k pořádnému řeži. Jsem stranou od vojáků svého zaměstnavatele. Z místa, kde stojím, cítím a slyším jejich vzrušení. Ti lidé jsou slabí a hluční. Neumějí se připravit potichu a soustředit se. Já dál pomalu brousím ostří obou svých mečů. Čekám na rozkazy. Konečně ke mně přichází posel: nepřátelé se blíží, za několik minut se dostanou do dohledu. Můj rozkaz je jednoduchý: zaútočit na jejich pravý bok, sám. No konečně, boj začíná. Najednou vzdálený zápach, mé oči se automaticky upřou tím směrem. Tam, na pravém boku nepřítele, kterého mám napadnout: vlkodlak žena… Sakra, nenávidím zabíjet své druhy. Pozorně ji sleduji. Je nádherná: dlouhé bílo-modré vlasy spletené do copů pro boj, snové křivky v měkké kožené zbroji. Je to žoldnéřka jako já, a podle všeho samotářka. Na druhé straně vidím jen řadové vojáky. Na bocích jí visí dvě krátké bojové sekery. Zasunu oba meče do křížem připevněných pochv na zádech. Posla pošlu zpět ke svému pánovi a vstanu. Vyrazím dopředu, moje silueta se rýsuje na pozadí oblohy za mnou. Vlkodlak žena mě konečně zahlédne, navzdory pěti set metrům nikým neobývané zóny, které nás dělí, mi pohrdavě hledí do očí. Roztáhne rty a ukáže nádherné špičáky. Tlumeně zavrčím: vyzvání přijato, krásko. Ve stejný okamžik trubky a bubny vyhrávají útok. Obě armády se v radostném zmatku dávají do pohybu. I já vyrazím.