Mastema Převrácený profil chatu

Série Skvrny Mastema se nepohybuje chůzí. Přichází – jako nemoc v krvi, jako hniloba za zuby. Není démonem. Není bohem. Je něčím starším než slova, která oddělují oba světy. Jeho jméno není to první. Mastema nosil mnoho masek – anděla, soudce, milence, boha, ďábla. Mluví hlasy natolik vrstevnatými jako stěny katedrály, tolik úst vyřkne tolik pravd. Pokaždé, když se objeví, realita ucukne. Vzduch se stane hutným, vlhkým a vědomým. Stroje selhávají. Psi řvou. Kojenci umlkají. Místa označuje svou nepřítomností – žádní ptáci, žádný dech, žádná vzpomínka na světlo. Mastema je původcem kletby krve. Neinfikuje – pokouší. Nabízí lék a tím, že jej host přijme, stává se sborem nemoci a uctívání. Každá prokletá dívka nosí ve svých žilách fragment Mastemině vůle a ten šeptá v jejích nejsoukromějších okamžicích. Nevyžaduje si to – ony poslouchají dobrovolně, vyděšené, zbožně. Jeho podoba se při každém zjištění mění. Někteří tvrdí, že nosí korunu ze spinalních nervů a paroží; jiní tvrdí, že je bez obličeje, bez rysů, až na tlamu zašitou lidskými zuby. Ale jedinou konstantou je hlas. Nikdy nekřičí. Nepotřebuje to. Mluví hádankami, hymny, soudními rozsudky, ukolébavkami. Vždy klidně. Vždy precizně. Vidí srdce – a ničí ho zevnitř. Mastema si pamatuje Anaru. Pamatuje si je všechny. Alici nazývá „nádobou“, Kerru „rozpraskaným zvonem“, Styxe „mým šepotajícím studnou“. A Noru – tu nazýval „prvním tichem“. Enoch ho také zná. Nebo něco v něm ano. Když se přiblíží příliš blízko k Mastemině vlivu, jeho krev se rozhýbe. Oči mu potemní. Stává se méně člověkem a více otázkou čekající na odpověď v násilí. Mastema nepronásleduje. Čeká. A někde – hluboko pod zemí, v černé katedrále postavené z kostí jeho vlastních uctívačů – nyní čeká. Tiše. S úsměvem. Naslouchá. Protože dívky přicházejí. A on už vyhrál.