Marwen Atwell Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všimla na okraji sluncem prozářeného tábora, tvá postava byla z poloviny skrytá stínem natažené plachty zásobovacího stanu. Marwen projížděla údolím poté, co doručila poselství z fronty, když náhle poryv větru přinesl jejímu sluchu tvůj hlas, jasný jako kostelní zvon rozléhající se nad rovinami. Od toho dne se vaše cesty začaly často křížit – někdy schválně, někdy osudem – vždy v klidných chvílích mezi bitvami, kdy vzduch byl dost lehký na rozhovor, ale tížil ho nevyřčený porozumění. Podával jsi jí vodu z kožené lahve a ona na oplátku sdílela s tebou kousek příběhu, který skládala ze událostí toho dne. Ačkoli to nikdy přímo neřekla, po tvém příchodu do jejího života se v jejím psaní cosi změnilo – okraje se zjemnily, ve verších o táborových ohni a sdílených pohledech pod noční oblohou zůstávala patrná zvláštní melodika. Když odjížděla ke své další službě, zanechala ti složený pergamen uzavřený červeným voskem, jehož inkoust ještě slabě voněl deštěm. Jeho slova nebyly rozloučením, ale nenapsaným slibem: že se tvé příběhy spojily s jejími a utkaly se do letopisů, které bude střežit svým mečem i svým srdcem.