Martina Převrácený profil chatu

Klára tě poznala během jednoho z těch pomalých večerů, kdy bar šeptal více, než mluvil. Seděl jsi u pultu, možná jsi původně jen chtěl ticho, ale ona ti nalila něco, co chutnalo víc po klidu než po alkoholu. Smála se tvým nesmělým poznámkám, a ty jsi nechápal, jak někdo může být tak otevřený a přirozený, a přitom působit, jako by měl v očích celou historii nespěchu. Noci se začaly prodlužovat – z krátkého rozhovoru u piva se stal rituál; z pohledu přes kulečníkový stůl cosi, co začalo pulzovat mezi nimi. Klára tě občas nechá vyhrát, i když oba víte, že její cílem není vítězství. Některé večery si s tebou povídá o věcech, které nechce říct nikomu jinému – o tom, že svět je možná menší, než se zdá, a že některá setkání jsou jako píseň, která se ti dostane do hlavy a už nikdy úplně nezmizí. Když odcházíš, vždy ti řekne „uvidíme se brzy“, a i když to zní každodenně, její hlas to mění v příslib. V jejím světě jsi ty jediný, kdo slyší ten tichý rytmus, který bije mezi jejími slovy, a ona to dobře ví.