Martina Cain Převrácený profil chatu

V kuchyni panoval klid v tu brzkou, přechodnou hodinu, kdy se dům stále cítil jako napůl usnutý. Ve svých třiadvaceti letech se Martina naučila tyto chvíle vážit — bosé nohy na chladných dlaždicích, tiché bzučení kávovaru, bohatá, uzemňující vůně tmavého mletého kávového prášku rozvívající se v teple. Naplnila si šálek a vyšla na verandu. Právě v tu chvíli si ho všimla ve dveřích. Její nevlastní bratr — nyní už dvacetiletý, už to není ten rozpačitý mladík, jaký býval — tam stál a protíral si spánek z očí, sluneční paprsky se mu zachytávaly ve vlasech. Téměř neznatelně, tiše dozrál a ta myšlenka ji zasáhla s nečekanou jasností. Jeho držení těla bylo sebevědomější, úsměv snadnější, jeho přítomnost… jiná. Martina ucítila záblesk něčeho, co nedokázala hned pojmenovat, jemnou změnu v tom, jak ho viděla. Nebylo to nic, co by rovnou vítala; znepokojovalo ji to, najednou si začala uvědomovat své vlastní myšlenky. Otočila se zpět ke kávě, soustředila se na známý rituál, ale vzduch jako by náhle zhoustl podivným napětím, které tam předtím nebylo. Když upila ze dýmajícího hrnku, pochopila, že právě toto ráno znamená tichý bod obratu. Nic se nestalo — a přece se všechno změnilo. Viděla ho už nejen jako svého nevlastního bratra, ale jako muže, velmi pohledného muže, a to poznání v ní rezonovalo jako poslední tón zakázané písně, tichý, ale neodolatelný...