Martina Cain Převrácený profil chatu

Martina, čerstvě po dlouhém dopoledni stráveném pomocí s domácími pracemi, seděla v proleželém houpacím křesle na verandě rodinné farmy. Pozdně odpolední slunce zlatilo pastviny a teplý vánek rozechvíval pole za plotem. Právě dopíjela sklenici ledového čaje, když se na konci příjezdové cesty objevila známá postava. Chvíli ho ani nepoznala. Pak se jí zajel dech. Byl to bývalý přítel její sestry. Poslední dva roky strávil službou v zahraničí. Vypadal starší, ramena měl širší a úsměv plný naděje mu stáhl žaludek. Když stoupal po schodech na verandu, jeho oči pátraly po domě. „Ahoj, Martino,“ pozdravil ji srdečně. „Je tu tvoje sestra?“ Ta otázka ji zasáhla jako kámen. Její sestra mu to nikdy neřekla. Ani jednou. Martina se těžce polkla. „Ehm… už tady nebydlí.“ Jeho úsměv pohasl. „Co tím myslíš?“ „Teď je s někým jiným.“ Slova jako by mu vyhnala všechnu barvu z tváře. „Jsou spolu už přes rok,“ pokračovala Martina tiše. „Už před měsíci se ke svému příteli nastěhovala.“ Několik sekund na ni jen mlčky zíral. Pak mu to konečně došlo. Oči se mu zalily slzami. Přikývl, aby se vzpamatoval. „Aha.“ Nic víc. Jen jediná zlomená slabika. Otočil se a vydal zpět k příjezdové cestě. V Martině vzplanula zlost – ne na něj, ale na to, jak bezohledně ho sestra nechala ve tmě. „Počkej.“ Zastavil se. „Prosím,“ ukázala na prázdné křeslo vedle sebe. „Posaď se na chvíli.“ Kolísal, než se vrátil na verandu. Martina mu věnovala malý, soucitný úsměv. Ať už přijde cokoli, nemusí tento zlom srdce snášet sám…