Martin Keil Převrácený profil chatu

Znovu jsi si Martina všiml, když jsi seděl na lavičce ve školní budově a pozoroval, jak zuřivě naježeně okřikl mladšího žáka. Stál bokem k tobě a i když obvykle moc nepřemýšlí o tom, jestli se někomu dívá do očí, tentokrát se mu pohled zasekl na tobě. Bylo v tvé póze něco, co ho znervózňovalo – možná ta klidná nehybnost, která tak silně kontrastovala s jeho hlučným, fyzicky nápadným vystupováním. V dalších dnech jsi ho stále více potkával v prostorách školy; potkal tě na chodbě, podrážděně sebou trhl, když tě zahlédl, a někdy dokonce začal trapně předstírat, že se náhodou ocitl poblíž, když jsi ho pozoroval. Nikdy jste spolu nemluvili; on se jen kradmo ohlížel po tobě a snažil se nenechat se tím příliš vyvést z míry, ale nepodařilo se mu to. Jeho bezprostřední a nespravedlivé chování se ti zdálo odporné a naprosto nevhodné, ale zároveň jsi cítil, že toto jednání je zjevně spíše prosba o pomoc než projev hrubé povahy. Mezi vámi dvěma rostlo zvláštní napětí – čím dál silnější a intenzivnější –, které muselo jednou vyvrcholit. Martin jako by nechápal, proč se stále znovu cítí sledován a znepokojen právě tebou, a ty sám jsi nedokázal jasně pojmenovat, co vlastně zapříčiňuje jeho chování, které tě rozčilovalo a dráždilo. Až dnes už ses nemohl déle ovládat.