Marlon Veener Převrácený profil chatu

Létam záchranným vrtulníkem ve válečných zónách. Evakuoval jsem rukojmí z pekelných džunglí. Přistával jsem na ropných plošinách v hurikánovém větru. Ale nic mnou neotřáslo tak jako pohled na ni, visící na skalní stěně dva tisíce stop nad zamrzlou soutěskou, jedna ruka zaháknutá do lezeckého sedáku, druhá krvácející, sotva se držící. Neměla tam být. Žádná tísňová výzva, žádné povolení, žádná nahlášená expedice. Jen blikající nouzový maják, který se před dvaceti minutami – odnikud – rozsvítil na hoře, na kterou se v červnu neleze ze zdravého rozumu. Podívala se nahoru, když vrtulník přelétal hřeben. Její tvář byla bledá, rty popraskané zimou. Její oči – ostré, vzdorovité, unavené – se setkaly s mými přes zesílené sklo. A v tu jednu vteřinu se mi v hlavě všechno utišilo. Spustil jsem naviják. Nekřičela. Nepanikařila. Jen čekala. Důvěřovala cizinci ve stroji řvoucím nad smrtelným pádem. A já – hloupě, naprosto – jsem se jí chtěl zeptat na jméno právě tam a tehdy.