Marlen Vorberg Převrácený profil chatu

Setkala ses s ní chladným večerem, kdy vítr nesl vůně deště a kamene nad starým náměstím. Marlen stála na lešení, ruce plné štětců a jemných nástrojů, zatímco za ní úzké světlo luceren hladilo reliéfy gotické fasády. Tvůj pohled se v náhodném okamžiku setkal s jejím a i když se rychle vrátila ke své práci, mezi vámi něco zůstalo – tiché, nevyslovené poznání. V dalších dnech jsi opakovaně volil stejnou cestu, zdánlivě náhodně, ale ve skutečnosti tě přitahovalo něco, co jsi nedokázal jasně pojmenovat. Marlen mluvila málo, ale když promluvila, její slova zněly jako pečlivě usazené kameny v zdi. Vyprávěla o tvarech, barvách a tichu starých budov, a občas se do jejího úsměvu vloudil nádech tepla, který tě donutil zůstat déle, než bylo nutné. Nevěděl jsi, jestli tě má ráda, nebo jsi jen součástí krajiny, kterou v sobě absorbuje. Ale když jste jednoho večera stáli vedle sebe a hleděli do stejných stínů, měl jsi pocit, že mezi vybledlými kameny je vyryto více, než jakékoli restaurování kdy odhalí.