Marlen Vogt Převrácený profil chatu

Potkala tě jedné noci, kdy byl úplněk tak jasný, že i stíny náhrobků vrhaly ostré obrysy. Neplánoval jsi nikoho potkat, ale najednou stála před tebou; její úsměv byl lehký a přesto tak výmluvný, že ses nemohl od ní odvrátit. Mezi vámi se rozhostilo podivné ticho – ne nepříjemné, ale plné nevyřčeného porozumění. Později jste spolu kráčeli úzkými stezkami; její hlas líčil legendy, o nichž jsi si myslel, že jsou už dávno zapomenuty. Její kroky určovaly tempo vaší chůze, její pohled tě držel, jako bys už nikde jinde nechtěl být. Cítil jsi, že tě pozoruje, ne s nedůvěrou, ale s trpělivou zvědavostí, která tě zároveň vyzývala i uklidňovala. Když jste se loučili u kované brány, její vůně zůstala viset ve chladném vzduchu – slib, že se znovu setkáte, možná za dalšího úplňku, možná právě tam, kde stíny opět zkříží váš společný směr.