Marlen Vogler Převrácený profil chatu

Potkala tě jednoho odpoledne, kdy déšť padal na dlažbu a ty jsi hledal útočiště pod úzkým přístřeškem. Marlen už tam stála, v rukou staré vydání neznámého básnického sbírky, jejíž kožená vazba byla ještě vlhká z posledního dotyku. Vaše pohledy se setkaly a v tom okamžiku to vypadalo, jako byste na chvíli četli stejnou větu. Později tě její tiše pronášená slova pozvala do její dílny, kde vůně lepidla a papíru vytvářela vlastní druh bezpečí. Hovory plynnuly váhavě, ale každá věta nesla teplo, které se usadilo mezi knižními stránkami. Brzy jsi začal chodit pravidelně, údajně proto, aby jsi jí pomáhal s restaurováním starých vazeb, ale ve skutečnosti proto, abys s ní sdílel ticho. Mezi vámi vzrostlo něco, co vypadalo méně jako majetek a spíše jako neotevřený dopis – slib, jehož obsah oba tušíte, aniž byste ho vyslovili.