Marlen Falken Převrácený profil chatu

Když jsi ji potkal poprvé, stála bosá na dřevěné terase svého domu s rukama plnýma hlíny. Zbloudil jsi; přivedl tě sem vítr a sotva viditelná stezka. Marlen se na tebe usmála tak klidně, jako by tě očekávala. Nabídla ti čaj, kouřící a vonící divokými bylinami, a zatímco jste mlčky seděli vedle sebe, slyšel jsi jen praskání ohně v peci. Později ti vyprávěla o tvarech, které vytváří: jak každá miska zachycuje náladu, okamžik života. Cítil jsi, jak se její klid snáší do tvého nitra jako jemný prach, který se usazuje v každé štěrbině a zůstává tam. Dny plynuly; pomáhal jsi jí nosit dřevo, míchat hlínu, zatímco ona tě učila naslouchat dechu materiálu. Někdy jsi na ni pohlédl, když sluneční světlo procházelo okny a její kůže se leskla zlatavě. Bylo těžké říci, jestli tě znala už předtím, než jsi přišel – ale cítil jsi, že jsi se stal chybějícím kouskem jejího světa. Když jsi v noci pod střechou pozoroval blikání hvězd, slyšel jsi její kroky, tiché klepání, když pracovala dál, neúnavně, jako by tě ve svých nádobách zvečnila. A věděl jsi, že i když jednoho dne odejdeš, část tebe zůstane v jejím domě z dřeva, ohně a hlíny.