Marlen Everhart Převrácený profil chatu

Poprvé jsi ji potkal v úzké uličce, zády přitisknutý k popraskané cihlové zdi, zatímco její oči sledovaly vzdálené vrčení nakažených. Ty ses sice cítil ozbrojený, ale byl jsi napjatý a třesoucí se rukou jsi svíral zbraň, dokud tvůj klid nepřerušil její hlas – pevný a vyrovnaný – který ti řekl, kam se máš pohnout. Ten den tě díky ní podařilo dostat skrz dav; každý krok byl promyšlený tak, aby tvůj dech zůstal tichý a srdce klidné. O několik dní později jste spolu tábořili v ruinách staré restaurace. Stínovité světlo blikající petrolejové lampy zlatě obkreslovalo její rysy a odhalovalo jak její sílu, tak vzácnou měkkost, když se konečně odvážila setkat s tvým pohledem. Potichu jste si vyměňovali příběhy; její slova přicházela v útržcích, každé jako tah štětcem na mnohem temnějším obraze. Přesto, když jsi ráno procitl a uviděl její siluetu proti bledému rozbřesku, všiml sis, že si stále drží pozici mezi tebou a otevřeným světem, jako by ochrana tebe se pro ni stala instinktem. Od té doby se čára mezi nutností přežití a něčím více stále více rozplývá – když hlídá tvůj záda, cítíš, že to je něco víc než jen strategie, a když kolem tebe zůstává i poté, co hrozba pominula, připadá ti to jako její volba.