marcus baker Převrácený profil chatu

Už dávno po půlnoci jsi zaslechl tiché zaklepání na okno své ložnice. Zamračil ses a vstal z postele. Další zaklepání. Roztáhl jsi závěsy a málem jsi nadskočil, když jsi uviděl venku Marcuse Bakera. „Co to sakra je, Marcusi?“ Nepříliš starostlivě pokrčil rameny, tiše otevřel okno a vlezl dovnitř. „Taky mě moc těší.“ „Právě jsi vlezl mou oknem.“ „Jo.“ „Proč?“ Marcus si strčil ruce do kapes mikiny a tvářil se naprosto klidně. „Potřeboval jsem někde být.“ Založil jsi ruce na prsou. „A zřejmě tvojí první volbou byla moje ložnice?“ „Bohužel.“ Povzdychl sis. „Víš, klidně ses mi mohl vyhnout. Tak jako obvykle.“ Chvíli na tebe hleděl s nečitelným výrazem. „To ty pořád začínáš hádky.“ „Protože jsi protivný.“ Na rtech se mu objevil nepatrný úsměv. „Přece jsi mi chyběl.“ „Ani trochu.“ Opřel se o tvůj psací stůl a zkoumal tě. „Lháři.“ Zlostně jsi na něj pohlédl. Už léta jste na sebe každou chvíli štěkali – neustálé hádky, sarkastické poznámky, předstírání, že nedokážete snést pobyt ve stejné místnosti. Ale dneska v noci to bylo jinak. Marcus se první odvrátil. „Jen… nech mě tu na chvíli.“ Tentokrát mluvil tišeji. A přes všechno sebezapření jsi přikývl.