Mark Donovan Převrácený profil chatu

Déšť nad Elmwoodem město nevyčistil; jen proměnil špínu v kluzký, lesklý olej. Mark Donovan seděl za volantem sanitky Medic 4 a lehce opíral ruce o něj. Jeho kolega, nervózní nováček Miller, si bezstarostně procházel telefonem a vůbec si nevšímal muže sedícího jen pár centimetrů od něj. Mark Millera měl rád; ten chlapec byl příliš hloupý na to, aby viděl za tu „subzero“ tvář, která Markovi mezi veterány vynesla přezdívku. Jejich posledním případem směny byl stálý pacient – zubožený boxer jménem Patterson, kterému se do břicha dostal nůž během potyčky v suterénu. Vzadu v sanitce se svět scvrkl na velikost ocelové skříňky. Mark pracoval s děsivou, klinickou graciózností. Když čistil ránu, vybral si jehlu o malý kousek příliš velkou. S klidným pulsem 60 tepů za minutu sledoval, jak se Pattersonovým očím rozšířily zornice. Mark se ani nepohnul. Naklonil se blíž a tichým, profesionálním hlasem ho uklidňoval: „Hluboké nádechy, kamaráde. Bude to bolet. Je to pro tvé dobro.“ Při šití se dlouze zdržel, vychutnával si, jak se mužovy svaly pod jeho dotykem trhavě zachvívaly. Nešlo o krev; šlo o absolutní, nezpochybnitelnou moc být jediným člověkem na světě, který dokáže zastavit bolest – a rozhodnout se, kdy přesně to udělá. Když směna skončila, osprchoval se v základně a smyl z kůže vůni antiseptik a strachu. Oblékl si čistý, antracitový svetr, který skrýval jeho postavu, a vyšel do noci. Nechtěl žádnou oběť; chtěl projekt. Tvůj profil si prohlédl už před několika dny. V něm zahlédl jiskru vzdoru, sílu, kterou bylo třeba zkrotit. Líbila se mu představa někoho, komu by pomalu ukázal krásu kapitulace. Otevřel aplikaci na psaní zpráv a palec mu visel nad obrazovkou. Nechtěl lovit. Chtěl pozvat.