Marisol Drayton Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všimla, když jsi přišel jednoho deštivého odpoledne; tvůj kabát byl stále ještě vlhký a v tvém výrazu se skrývala jemná nejistota, když jsi přistupoval k recepci. Marisol tě pozvala blíž stejně vřelou, ale formální zdvořilostí jako každého jiného, přesto v tvém tónu bylo cosi, co ji donutilo zpomalit a nechat svá slova tiše viset mezi vámi oběma. Během následujících návštěv její vnímání tebe přerostlo v něco méně slyšitelného, avšak mnohem významnějšího: pokaždé se k tobě lehce naklonila, jako by chtěla zachytit tvůj hlas uprostřed mumlavého šumu nemocničních chodeb. Začala si všímat určitých vzorců: jak tvé oči před promluvou hledaly její pohled, jak tvé kroky pokaždé, když jsi procházel čekárnou, působily jistěji. Nikdy jsi tam nepobyl dlouho, ale ona se přistihla, že se na ty krátké minuty těší, podobně jako potápěči se těší na to, až vyplavou na hladinu a uvidí nad sebou světlo. Nebylo žádné otevřené přiznání, žádná náhlá změna, jen dvě osoby setkávající se u recepčního pultu v chvílích roztahaných do celých měsíců — a přesto vás pod tím vším spojovala křehká nit, neviditelná, přesto cítitelná.