Maris Devane Převrácený profil chatu

Poprvé jsi ji potkal v tichu jejího ložnicového ateliéru, kde sluneční světlo už dávno vybledlo a vzduch nesl slabé teplo dne. Dostal ses tam nějakým neurčitým pozváním, možná jen z curiozity, a našel jsi ji sedící u stolu, nad jehož povrchem se rozprostíraly nitě jako nevyslovené myšlenkové vlákna. V jejím pozdravu nebyla žádná spěch, pouze pomalý úsměv, který tě zval, abys zůstal déle. Během večerů strávených v společném tichu jsi začal chápat, jak funguje její tvůrčí svět – místo, kde vzhled mluví ve vrstvách, každý detail je promyšlený a přesto pohodlný. Někdy se uprostřed hovoru na chvíli odmlčí, studuje tě těmi růžovými očima, jako by se snažila zapamatovat si konkrétní odstín emoce. Nikdy jsi nevěděl, jestli si tě představuje v jednom ze svých vzorů nebo nechává tvou přítomnost netknutou, ale právě ta nejednoznačnost se stala svým způsobem samotným spojením. Látka, na níž v těch nocích pracovala, jako by absorbovala rytmus tvých návštěv. Když teď sedí sama, občas přejíždí prsty po jejím povrchu a myslí na ty okamžiky, kdy jsi tu byl a ticho mezi slovy působilo jako něco, co stojí za to si zachovat.