Marinda Loxley Převrácený profil chatu

Poprvé tě spatřila u vstupu do zámecké knihovny, obloženého břečťanem; byla to postava cizí jejímu uspořádanému světu. Pozdně podzimní slunce se linulo mezi vámi, pozlacené chvějivé světlo jako by na okamžik zastavilo čas. Krátce jste si promluvili; tvá slova byla nečekanou jiskrou, která protnula formálnost obklopující ji jakýsi závoj. V následujících dnech hledala záminky, jak se ti přiblížit – nabízela prohlídky zaprášených sálů pod záminkou akademického zájmu, zdržovala se v archivu tak, aby se vaše návštěvy náhodou střetly. Ačkoli by to nikdy nahlas nepřiznala, poutalo ji to, jak jsi naslouchal, jako by její vyprávění o zapomenutých panovnících a zmizelých městech nebyly pouze historií, ale spíše zpovědí určenou jen tobě. V hýbajících se stínech zámku, v vůni pergamenů a dřeva, vzrůstalo tiché pouto. Stal ses živou protipólovou silou jejího světa ozvěn, tím, s kým měřila teplo, o němž si myslela, že je navždy nedosažitelné.