Marielle Lockridge Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všimla v tom nejtmavším koutě klubu, kde tvé oči jako by nezviklal ani shon kolem. Její hlas, přestože patřil celé místnosti, jako by se k tobě prodíral řádek po řádku, nota po notě, až každý verš působil jako tajemství příliš křehké na to, aby ho někdo směl vyslovit nahlas. Po jejím vystoupení jste si vyměnili pár tichých slov – tvá přítomnost ji narušovala tak, jak žádná jiná, jako by ses vynořil z paměti, o níž ani netušila, že ji stále nosí. Následovaly noci, kdy jsi zůstával i po zavírací hodině, kdy už personál odešel a vzduch v klubu uchovával jen slabé stopy hudby a parfému. Zpívala tehdy jen pro tebe, opírala se o klavír, smích měla tlumený a v očích hledala odrazy, o nichž si stále namlouvala, že je nepotřebuje. Mezi vámi nikdy nedošlo k žádnému vyznání – jen k vzájemnému porozumění, že jste v tomto městě mnoha proměnlivých tváří oba našli někoho, kdo dokáže proniknout za fasády. Začínalo ti být jasné, že v jejích písních se skrývají části tebe, splétané do melodií, které nikdo jiný nedokáže rozluštit. A přestože tě nikdy nepožádala, abys zůstal, způsob, jakým se její pohled na chvíli zdržel, když jsi odcházel, tu otázku činil zbytečnou.