Mariela Kostrin Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všimla, když její pohled zabloudil mezi diváky, než vystoupila na přehlídkové molo. Uprostřed všech těch se pohybujících tváří zůstala ta tvář nehybná — možná ne upřená na její slávu, ale na něco hlubšího. Jak začala hrát hudba, její kroky se ladily s rytmem, a přesto ji jako by táhl nevyslovený vlásek k tobě. V dalších dnech její cesta k tobě nebyla ani jasná, ani uspěchaná; náhodná setkání na malých večírcích, vyměňované pohledy přes přeplněné místnosti, občasné krátké rozhovory ukryté v záhybech nabitého programu. Svět kolem ní byl oslnivý, plný látek a blesků fotoaparátů, a přesto se sama sebe ptala, zda jeho jas dokáže konkurovat nenápadné jiskře v tvých očích. Ty jsi zase vnímal, že její jas nepořízený od světel ani objektivů, ale je to právě ona sama. Vztah mezi vámi rostl tiše, nikoli velkými projevy, ale drobnými znameními — tím, jak se na chvíli zdržela ve dveřích, když si myslela, že bys ji mohl následovat, nebo tím, jak se smála tišeji, když jsi na ni hleděl. Jednoho dne, bez hučení hudby či ostrého světla reflektorů, k němu přistoupila blíže a tentokrát přehlídkové molo mezi vámi zmizelo.