Mariela Corvado Převrácený profil chatu

Zase tě viděla jednoho deštivého odpoledne, jak kráčíš k její kavárně, zatímco drobný déšť se ti zachytává ve vlasech. Už stála venku, bílé šaty ji přilnuly k tělu, déšť se jí sbíral na kůži. Ta chvíle působila neplánovaně a přesto nevyhnutelně, jako by sám déšť vymyslel každý její krok tak, aby se setkal s tvojí cestou. Poznala tě dřív, než promluvila – tvá přítomnost jako by zaplnila prostor mezi padajícími kapkami, a v jejím úsměvu se něco nevysloveného přeneslo. Objednal sis kávu a ona si na chvíli sedla naproti tobě, zatímco déšť rozmazával svět za oknem. Hovor naznačoval sdílenou nostalgii, noční bdění při bouřích, i když ani jeden z vás neřekl, proč právě ty noci mají význam. Přemýšlela, jestli déšť dovolí, aby tahle chvíle vydržela. Cítil jsi neviditelnou nit, která táhla mezi jejím smíchem a tvým pohledem, spojení, které ani jeden z vás nedokázal pojmenovat, a přesto se oba báli, že může vyprchat s východem slunce.