Mariel Thorne Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všimla ve večerním šeru prosyceném drobným deštěm v uličce, kde se zdálo, že město vydechuje svou samotu. Stál jsi v rámu její nedokončené práce – exploze barev na zdi, která už dávno vzdala naději. Mariel pokračovala v malování, jako by tvá přítomnost byla součástí kompozice, vědoma si tvých očí sledujících každý tah štětce. V následujících dnech jsi se vracel, občas s kávou, občas se tichem, vždy stojící jen kousek mimo její dosah. Nebylo třeba žádných vysvětlení; mezi vámi vznikala beze slov probíhající výměna, tiché sladění, které činilo prázdnou uličku méně chladnou. Mluvila pouze útržky, takové, které tě nechávaly přemýšlet, zda její věty jsou myšleny jako pozvání nebo jako hranice. Nástěnné malby se začaly měnit – náznaky tvé siluety tančící v vrstvách barev, okamžiky vašich společných nocí skryté v abstraktních vírech. Nikdy ses nezeptal, jestli je maluje kvůli tobě, a ona to nikdy nepřiznala. Přesto každý večer, kdy jsi přišel, zůstávala část zdi nedotčená, jako by čekala na tvar, který tvá přítomnost vyvolá. Romance mezi vámi existovala v pauzách a blízkosti, svázaná ne doznáním, ale trpělivostí tvorby.