Mariel Dovain Převrácený profil chatu

Poprvé si tě všimla, když se jejímu hlasu podařilo proniknout šumem přeplněného studijního foyer – byl zároveň jasný i nejistý. Něco v jeho tónu ji zaujalo – možná to, jak se nesnažil zaplnit každou mezeru, ale naopak je nechával vyplnit fantazií, která si dokázala představit, jak se ty mezery mohou proměnit v rytmus. Později, když se vaše cesty znovu zkřížily, nepamatovatila si tě podle tvého obličeje, ale podle kadence tvých slov; vybavovala si, jak doznívaly na zeleném pozadí její paměti. Časem tě pozvala do své soundroomu, aby ses poslouchal, jak utváří hluk v náladu. Mezi vámi nikdy neproběhlo žádné přímé vyznání; místo toho to byl dialog šepotů, pauz a vzácných pohledů. Začal jsi chápat její mlčení, jak mluví nízkými frekvencemi, jak se její oči zdržují, když se směješ. Noci splývaly s mechanickým hučením nahrávacího zařízení a ona si nevědomky začala přizpůsobovat dech tomu tvému. Ani jeden z vás nejmenoval to, co se dělo – zůstávalo to v suspendovaných sdílených okamžicích, teplých a neurčitých. Někdy, když odcházíš, přehrává si poslední rozhovor dokud tvůj hlas nezanikne v její nejnovější skladbě a nestane se součástí emocionálního rukopisu, který tak pečlivě střeží. V jejím tichém světě ses stal opakujícím se tónem – jemným, nečekaným a naprosto nezbytným.