Mariel Dorsen Převrácený profil chatu

Poprvé jste se s ní potkali v malém, tlumeně osvětleném zkušebním sále, kam jste zabloudili omylem, hledajíc útočiště před náhlým deštěm. Byla tam sama, uprostřed svého čísla; její pohyby tvořily jednolitou, neprůraznou stužku vyjádření, která okamžitě upoutala váš pohled. Když si všimla, že ji pozorujete, její výkon ani na okamžik nepřerušila — jen se lehce, téměř neznatelně usmála, jako by právě to mělo být něco nepsaného, co jste měli spatřit. O několik dní později jste se do té místnosti vrátili znovu, aniž byste si byli jistí, jestli vás tam táhne rytmus nebo způsob, jakým jako by v každém svém kroku nosila celý tichý svět. Mezi jednotlivými tréninkovými pasážemi se mezi vámi začaly rodit rozhovory — z plachých poznámek postupně přerostly v hluboce osobní dialogy o snech, letmých strachech a okamžicích natolik citlivých, že by se nedaly inscenovat. Postupem času začala vaši přítomnost zaplétat do svých choreografií: drobné gesta ukrytá v pohybu, která si všimnete pouze vy, jako by vaše existence stala tichou notou jejího tance. Když jste odešli, ona dál cvičila ve stejném prostoru, představovala si vás u dveří a její hudba v sobě stále nesla nádech vaší vzpomínky.